Jakými pravidly se mám ve výtvarce řídit? 🔵 Psychologie tvorby
Milí žáci a přátelé,
na naši mailovou adresu přichází čím dál tím víc velice zajímavých příspěvků a dotazů od dospělých žáků, kolegů i studentů, které se nedají snadno a ve stručnosti zodpovědět na našich online výukových lekcích.
Týkají se totiž psychologie tvorby, což – jak už jsem předeslala – je nejtěžší disciplína výuky umění. Rozhodla jsem se proto, že některé zvlášť zajímavé dotazy, o kterých si myslím, že by mohly zajímat většinu našich žáků, zpracuji písemně pro všechny, kdo nad tvorbou přemýšlí. Toto je první velmi zajímavý dotaz, který s chutí zodpovím.
Hana Kocourková, lektorka psychologie tvorby
Částečně musím citovat z mailu frekventantky online kurzu Jany. Trošku jsem ho zkrátila a upravila, abychom se všichni orientovali v problému. Zároveň se pokusím o maximální stručnost, jasnost a přehlednost odpovědí.
Ukázka Janina mailu – úvodní otázka
Jana píše;„…kdysi jsem posílala své fotografie krajiny do kurzu tvorby fotografie a těšila jsem se na zpětnou vazbu s diskuzí. Na mé fotografii byla mimo jiné prázdná cesta mezi horami. Dostalo se mi této odezvy: bylo mi řečeno, že v krajině musí být nějaký určující /referenční/ prvek, jako například lidé, budova, strom, auto,… tedy něco, co oko upoutá. Jinak mají oči tendenci těkat, bloudit, hledat ukotvení. Můj dotaz zní: je skutečně nezbytně nutné ustavit výrazný prvek jen proto, aby oko nebloumalo a mělo se čeho chytit?“
Moje první odpověď se dotkne potřeby hledat pomoc u autority.
Snaha zachytit vjem krásy krajiny, která nás obklopuje, bývá provázena obavou, zda se nám náš záměr podařil.
Když si nejsme jisti, hledáme autoritu, která by nás podpořila a poradila. Je to celkem běžný a logický postup, ptát se těch, kteří by o problému měli vědět něco víc.
Očekáváme profesionální přístup a fundované rady.
Jenže takto to většinou nefunguje. Často nám radí agnotologové, tedy lidé /někdy i učitelé/, kteří buď z hlouposti a neznalosti /nebo hůře, ze zlé vůle a sobectví/ znesnadňují pochopení běžných znalostí a utajují informace.
Zaštiťují se psychologickým sdílením, které má obrovskou sílu. Proti takové přesile je těžké bojovat.
Když hledáme autoritu na poli běžného – čili obvyklého – a necháváme se vnitřně vést návody a postupy těch druhých, odvracíme se od tvorby a kreativity.
Budou nám takové rady k něčemu? Chceme takové rádce?
Jen si dejme pozor; některé technické rady nám skutečně mohou pomoci. Je na nás rozeznat, co je praktická technická pomoc a co vnitřní manipulace…
Otázka druhá, navazující; „….musí být v krajině přítomný nějaký prvek, který zastaví těkání oka, upoutá pozornost, ukotví ji?“
Moje druhá odpověď se dotkne dvou klíčových slov a to sloves „muset“ a „ukotvit“. Zkusím stejný problém přiblížit z jiné strany.
Především bych se ráda pozastavila nad tím, je-li vůbec možné v tvorbě něco „muset“. Odpovězte si, prosím, sami.
Jestliže chceme tvořit, vnitřní dogma slovesa „muset“ k nám kreativitu nevpustí. Tvůrce vlastně nic nemusí, ale zároveň všechno může. Záleží jen na tom, do jaké míry je autor otevřen mechanismu tvorby. /Vzpomeňme na tabulku „Ukryto všem na očích“, kterou jsme probírali na lekcích online výuky./
Druhým zajímavým fenoménem je pojem „ukotvení“.
Ukotvení je iluze založená na protikladu.
Čím je ukotvení významnější, než neukotvení?
Kdo nás ponouká k tomu, abychom zastavili těkání a proč?
Není to náhodou tuctové, naučené myšlení?
Tedy přesně ten druh myšlenek, který likviduje kreativitu?
Jsem přesvědčena o tom, že ono „ukotvení“ je sdílená iluze, která nás jako tvůrce zastaví v případě, že problému neporozumíme.
A nakonec dotaz třetí, který se vlastně znovu opakuje, jen s větší naléhavostí:„ Takže nevím…. jakými pravidly se mám řídit, je nebo není v krajině nutný výrazný prvek?“
Moje třetí a poslední odpověď je myslím jasná.
Myslím, Jano, že víte.
Ale to, co víte, musíte připustit.
Kým chcete skutečně být: interpretem nebo tvůrcem?
Hana Kocourková, lektorka psychologie tvorby
/vysvětlení některých pojmů lze nalézt ve školních výukových materiálech – skriptech Jak se Jirka promailoval k pochopení, kapitoly 1-11/
